Průběžná zpráva publiku

Jak už všichni víte, od prvního září jsem částečný f... - hm, chtěla jsem napsat freelancer, ale takhle se nyní rozhodně necítím. Spíš F jako flákač :-). Takže znova: Od prvního září je ze mne částečný flákač.

Jo, to zní líp! (I když zbytečně negativně.)

Po velkém třesku

Po posledním blognutí se ze všech stran přivalila ohromná vlna podpory a povzbuzení od všech (vás!) okolo. (Díky!) Bylo to úžasné a já s údivem sledovala, co se začalo dít. Nabídky spolupráce, doporučení na možné klienty, ale i prostě jen povzbuzující slova a nabídka pomoci.

Takže když se mne na konci týdne kamarád zeptal, jak to jde, spontánně jsem odpověděla, že „nevím, jak to dopadne a jestli z toho bude něco většího, ale už jenom za tu srandu to rozhodně stálo“. Jo, baví mne, když mi svět přihrává nečekané bonusy a místo potíží jen otevírá jedny dveře za druhými. (Je to nějaký signál, že jsem na správné cestě?)

Před rokem

Přesně před rokem jsem touto dobou zažívala jinou výjimečnou situaci a nedávno jsem si uvědomila, jak strašně podobné si ty zážitky jsou. 13. září 2012 jsem se sama vydala pěšky na cestu dlouhou přes 500 km, po Svatojakubské cestě k oceánu.

Když jsem o více než měsíc později přijela zpátky, lidi kolem mi říkali, že svítím energií jak žárovka. :-) A měli pravdu. Přesně si vzpomínám na ten stav – vnitřní pohody a klidné sebejistoty, z které pramení láskyplný přístup k lidem kolem mne. Nevystresovaná jsem neměla potřebu rvát se o čas, slovo nebo respekt (nebo o cokoli běžně nevědomky bojujeme). Bylo to skvělé, harmonie bylo dosaženo.
Bohužel nedokážu zachytit, kdy přesně jsem tenhle pocit, tenhle stabilní bod dokonalé harmonie uvnitř sebe sama, zase ztratila. Ale v posledních dnech jsem si uvědomila, že o něj zase sem tam brnknu, kontakt se naváže, žárovka uvnitř blikne a já se zase dokážu usmívat i jinak než jen obličejem.
Jo, a za tyhle okamžiky to taky stojí.

Takže co dělám?

Potkávám zajímavé lidi, to asi hlavně.

Například před pár dny jsem byla ve foto a video ateliéru v Brně, který je největší na Moravě, má unikátní vybavení, vstřícný přístup, stojí za ním skvělí lidé, bohužel přišli o hlavního klienta a současná doba ateliérům moc nepřeje. Takže hledají nové způsoby, jak se uživit, nové klienty, kteří ocení opravdu profesionální zázemí, které unese i větší projekty. (Kdybyste o někom věděli...)

Shodou okolností jsem v září hodně na cestách (tento týden například skoro celý v Praze) a tak se musím přiznat, že jsem krabici s úkoly „na září“ ještě neotevřela. Zatím mám pocit, že se opravdu nenudím. 

Mám o trochu více času na fyzickou aktivitu, o trochu více času na čtení, o trochu více času na studium. Takže navenek zatím žádná extra převratná změna nenastala. Cítím se ale o hodně lépe a spím o dost lépe (usínání je moje citlivé místo, kde se míra stresu projevuje nejvíce). Dny, kdy chodím na JIC, si vyloženě užívám, chodím tam s radostí. Jím hodně doma a myslím, že i méně (cestování a všechny ty oslavy v poslední době to ale zdá se vyvažují).

Takže: změna je to zatím o hodně menší, než se navenek možná zdá.
Za tu srandu to ale stojí. ;-)